V posledních letech více cestuji. Baví mě poznávat nové země i kultury a už dlouho jsem si přála vést vlastní cestovní deník, abych si vzpomínky uchovala živé. Fotek mám v telefonu mraky, ale jednotlivá místa mi občas začala splývat. Navíc po návratu domů fotky většinou zůstanou v mobilu – na tvorbu klasického alba ani fotoknihy totiž nezbývá čas.

Dlouho se mi nedařilo s deníkem začít. Nevěděla jsem, jak na to. Chyběl mi v tom osobní prožitek a hlubší otisk mě samotné. Až letos v zimě jsem si na Fuerteventuru přibalila malý sešit s tím, že to zkrátka zkusím. Byla to taková zkouška nanečisto před velkou cestou po Americe, která mě čekala na konci června.

Doma jsem si nachystala nelinkovaný sešit, fixy, markery, pastelky, lepicí pásku a lepidlo. Za pár korun jsem si pořídila i kapesní termotiskárnu. Na dovolené jsem navíc plnila neurografickou výzvu vděčnosti, při níž se každý den kreslí intuitivně nějaký obrázek. V reálu to pak vypadalo tak, že jsem střídavě kreslila do deníku vděčnosti a také tvořila deník cestovní.

Domů jsem si nakonec přivezla deníky dva: ten s vděčností, kde jsem podle pocitu zvládla zachytit každý den, a pak cestovní, ze kterého se stalo spíše vzpomínkové album. V první části bylo ještě pár zapsaných údajů, ale druhou už tvoří jen nalepené momentky. Ty navíc pomalu blednou a mizí – termotiskárna se zkrátka pro dlouhodobé uchovávání vzpomínek vůbec nehodí.

Když si to zpětně uvědomím, právě tady byl začátek celé myšlenky. Kdo mě znáte, víte, že žádný akademický talent nemám. Malování a kreslení mě ale neskutečně baví. Bylo tedy nasnadě začít zážitky zaznamenávat po svém – tak, jak to zkrátka umím. Když se nyní dívám na deník vděčnosti, tak právě ten zachycuje mé první Otisky z cest.

Na jaře přišla další dovolená, tentokrát dámská jízda v Egyptě s kamarádkou. Přímo na plážovém lehátku jsem zkusila rychlokresbu palmy, slunce a zátoky, na kterou jsme se dívaly. Kreslila jsem do neurografického minideníku, který s sebou vozím všude. Žádné velké chystání – stačil jeden tenký fix a pár pastelek.

A tak začaly vznikat další Otisky. Tehdy jsem ještě nevěděla, jak kresbu nazvat, ale cítila jsem, že v sobě nese přesně tu atmosféru a detail okamžiku, kdy mi bylo krásně.

Po návratu domů jsem ve volných chvílích kreslila dál. Šlo spíše o abstrakce a občas jsem nevěděla, jak se k nafoceným vzpomínkám výtvarně vrátit. V tu chvíli mě napadlo vytvořit karty, které otevírají vnímání, podporují naladění na dané místo i na sebe sama. A tehdy se zrodil oficiální název: Otisk.

Všechno vzalo rychlý spád. Karty jsem začala testovat na sobě a nabídla je i ženám v kurzu Letní harmonie, aby si je vyzkoušely v praxi.

Před odjezdem do Ameriky už jsem šla na jistotu. Do malé cestovní taštičky putovaly fixy, markery, akvarelové pastelky, vodní štětec, lepidlo, volné papíry i plastová obálka na drobnosti. Tentokrát jsem zvolila deník s papírem vyšší gramáže, aby snesl i práci s vodou. A také jsem u sebe měla vytištěné karty.

První dny v USA byly náročné, takže jsem nezačala hned. Pořád ve mně hlodala lehká nejistota a měla jsem trochu ostych tvořit na očích ostatním – přece jenom „neumím kreslit“. Po pár dnech ale přišla obrovská chuť zaznamenat všechno, co právě prožívám. Čekaly nás dlouhé přejezdy, a právě v autě na to byl ideální čas i klid.

A tak se postupně začaly rodit mé Otisky z cest:

• Některé zachycují atmosféru daného místa.

• Některé jsou otiskem pomíjivého okamžiku.

• Jiné přinášejí atmosféru skrze konkrétní barvu, symbol nebo nepatrný detail.

Kreslila jsem přímo v terénu, v jedoucím autě po paměti i podle fotografií na displeji. Deník ještě není u konce, stále se k němu vracím – už teď je ale plný živých a intenzivních otisků.

Co mi vlastně tohle tvoření dává?

Především obrovskou radost a hluboký pocit vnitřní spokojenosti. Tím, že se na chvíli zastavím a přenesu daný moment na papír, prožívám cestování mnohem vnímavěji. Moje vzpomínky se díky tomu ukotvují mnohem silněji. Když si teď deník prohlížím, nevybavuje se mi jen to, jak místo vypadalo, ale přesně si pamatuji, jak jsem se tam cítila, jaká tam vládla atmosféra a občas si vybavím i vůni ve vzduchu. Je to takové moje osobní zastavení – můj vlastní, naprosto jedinečný suvenýr, který mi už nikdy nevybledne.

Láká vás vytvořit si vlastní kroniku zážitků, i když máte pocit, že kreslit neumíte?

Vytvořila jsem pro vás malý minikurz, kde vám krok za krokem ukážu, jak na to…

Vyzkoušet Zdarma si to můžete tady

A pokud vás láká malý minikurz, kde najdete více inspirace a informací, tak tady

Přeji Vám spoustu krásných zážitků na vašich cestách

Vaše Petra